Příběh francouzského příboru

Pokud jde o kulturu jídla, s Čínou se může srovnávat opravdu jen Francie. Francouzi velmi dbají na etiketu stolování a rozmístění nádobí je jednou z náplní kultury jídla.

víš? Ve Francii má různé nádobí obecně své specifické postavení. Obrázek výše ukazuje standardní způsob uspořádání francouzského nádobí.

Ano, matematika je dobrá, tady je osmnáct různých nádobí! Víte, k čemu se používají? Pojďme společně rozšířit znalosti~

1: Polévková lžíce 2: Dezertní nůž 3: Dezertní vidlička 4: Rybí nůž

5: Harpuna 6: Hlavní nůž 7: Hlavní vidlička

8: Hlavní talíř 9: Nůž na chléb 10: Talíř na chléb

11: Sklenice na máslo 12: Dezertní vidlička 13: Dezertní lžíce

14: sklenice na víno 15: sklenice na bílé víno 16: sklenice na červené víno

17: šálek vody 18: solnička nebo pepřenka

Když už mluvíme o příběhu francouzského nádobí (les couverts de table), je to opravdu dlouhý příběh~ (Malá semena melounu a arašídové minerální vody jsou připraveny!)

Příběh Couvertů

Slovo "Couvert" pochází z renesance (la Renaissance).

Původně couvert označoval víko používané k zakrytí příborů a lžic. V polovině šestnáctého století, za vlády Ludvíka XIV. (sous le règne de Louis XIV), šlechtici zakrývali své nádobí poklicemi.

V té době, aby nedošlo k otrávení, král vždy nařídil sluhům, aby před podáváním přikryli nádobí a nádobí pokličkou. Odtud pochází výraz „mettre le couvert“, který původně znamenal „nasadit víko“ a nyní znamená „prostřít stůl“.

Prvním příborem byl nůž a lžíce (le couteau et la louche), který se objevil v pravěku (la Préhistoire). Vzhled vidlice byl pozdější. Teprve ve středověku (le Moyen-Âge) se oficiálně zrodilo nádobí v moderním pojetí (třídílný nůž, vidlička a lžíce).

Ještě v 18. století však většina lidí jedla rukama, včetně šlechty. V té době byla vidlička považována za ďáblův nástroj, který by inspiroval jeden ze sedmi smrtelných hříchů (un des sept péchés capitaux) - lidské obžerství (la gourmandise).

Vidlička

V šestnáctém století přivezla vidličku z Itálie do Francie Catherine de Medicis, italská šlechtična a manželka francouzského krále Jindřicha II.

Vidličky, které se poprvé dostaly do Francie, měly jen dva nebo tři zuby a používaly se k jídlu ryb a masa. Francouzský král Ludvík XIV. zakázal svým dětem používat vidličky a bránil jim, aby se jimi navzájem bodaly. Nějakou dobu trvalo, než si vidlice skutečně našla cestu do tisíců francouzských domácností.

Až v osmnáctém století se začaly široce používat vidle se čtyřmi prsty. V té době bylo pro šlechtice oblíbené nosit fraise. Složitá a obrovská krajka frisů ztěžovala šlechticům vkládat jídlo do úst.

Král Jindřich III. byl první, kdo používal vidličku na denní bázi, protože pojídáním vidličkou se zabránilo ušpinění jeho hábitu a rukávníku (la fourchette lui permettait de s’alimenter sans tacher sa robe et sa fraise).

Nůž

Ve středověku, než se objevila vidlička, lidé používali nůž, aby plnil funkci vidličky a špička nože dodávala jídlo do úst.

Později lidé z pověrčivosti dávali na stolní nože vzácné rukojeti (le manche), aby se neotrávili. V té době byly stolní nože velmi osobní předměty a každý nosil svůj vlastní stolní nůž na opasku (chacun avait le sien qu’il portait à sa ceinture).

S příchodem vidličky se užitečnost stolního nože omezila na krájení jídla. V sedmnáctém století se objevil sekáček na maso (couteau à viande). Až v devatenáctém století se stolní nože oficiálně dostaly do běžných domácností. Každá rodina byla vybavena několika sadami nožů, takže hosté pozvaní na večeři si nemuseli nosit vlastní speciální stolní nože.

lžíce lžíce

V různých historických pozadích se také liší materiály a použití lžic. V paleolitu (le Paléolithique) byly lžíce vyrobeny ze dřeva nebo kostí; v neolitu (le Néolithique) se vyráběly z keramiky; Jedla se vejce; nakonec se velké a malé lžíce zrodily ve starém Římě (la Rome Antique).

Lidé různých společenských vrstev používají lžíce z různých materiálů. Chudí používali vařečky, střední třída cínové lžíce (en étain), šlechta stříbrné a královská rodina zlaté. Odtud také pochází fráze „Naître avec une cuillère en argent [ou en nebo] dans la bouche“.

V sedmnáctém století se lžíce, jako nože a vidličky, staly soukromými a vzácnými předměty a na rukojeti nádobí byl vyryt rodový erb. O století později zlatí a stříbrní řemeslníci vyráběli různé lžíce různých velikostí podle různých účelů.

Lžíce

„stůl“: tradiční „velká lžíce“ slouží mnoha účelům a obecně je náhradou polévkové lžíce.

Stolní lžíce: Tradiční „velká lžíce“ má široké využití a lze ji obecně použít jako náhradu polévkové lžíce.

„do polévky“ nebo „konzumovat“.